U nás jsme zaměřeni na sportovní kyokushin, což ale neznamená, že by byl neúčinný v sebeobraně. Je to něco jako když někdo chodí na MMA nebo Box. Trénuje sice na sportovní zápas, ale rozhodně je schopný se ubránit. Rozhodně se v průměru ubrání lépe než „průměrný“ cvičenec jakéhokoliv čistě sebeobranného systému, a to z jednoho prostého důvodu, kterým jsou tvrdé sparringy, které bohužel v těchto systémech jako složka chybí (tím nechci říct, že se v klubech zaměřených na sebeobranu nemůže tvrdě trénovat sparring, ale ve většině případů to tak nebude).
Položme si otázku: co je nejdůležitější složkou sebeobrany? Je tím schopnost uvažovat a reagovat v kritických situacích, kdy jste schopni situaci co nejlépe racionálně vyhodnotit a podle toho jednat. Jestli situaci vyhodnotíme tak, že je nejlepší utéct nebo nám nezbývá nic jiného než bojovat je už jiná věc, ale racionální uvažování pod stresem je velmi těžké natrénovat. Je třeba vytvořit stresové podmínky, které se bezpečně vytvoří nejlépe tvrdým závodním sparringem. Ve chvíli, kdy po mě na sparringu někdo jde jako „po uzeném“ jsou podmínky nejlepší, protože pod tlakem a fyzickým „násilím“ musím uvažovat o správné technice, číst soupeře, hledat jeho chyby a využívat je. Zároveň jsem při sparringu s lepším cvičencem v „underdog“ pozici, takže nestíhám a prostě se musím vyrovnávat s někým u koho se musím snažit a není mi to zcela komfortní. To žádný nácvik technik ve dvojici nebo na lapách nikdy nikoho nemůže naučit.
Lehký sparring je také velmi prospěšný, jelikož je hravý, zkoušíme si bez stresu nové věci a riziko zranění je nižší, takže by rozhodně měl být součástí a u profesionálů by měl i převažovat, protože už jsou zvyklí na práci ve stresu a pravidelně zápasí, takže není nutné využívat onen faktor tlaku tak intenzivně jako u pouze pokročilých. U naprostých začátečníků taky není tvrdý sparring vhodný, protože se lehce zraní navíc by je mohlo výrazné vykročení z komfortní zóny demotivovat v pokračování. Nikdo by neměl očekávat, že bude zbit na sparringu během prvníchtréninků. Tvrdý sparring tak zůstává pouze jedním nástrojem a ne klíčem ke všemu.
Nevýhodou kyokushinu v sebeobraně je, že nepoužíváme údery na hlavu. Samozřejmě místo hrudi mířit na hlavu není problém, ale najednou se změní vnímání vzdálenosti, způsob pohybu i způsob vedení úderu a trochu i technika, proto je podle nás nejlepší si čas od času zajít na K1 navíc 1x měsíčně trénujeme v malých rukavicích i lehké sparringy na hlavu, právě abychom se naučili tyto chybějící dovednosti. Důležité je však podotknout, že boj na ulici zase nevypadá jako při sparringu v tělocvičně. Ano, stresová situace je nejblíže, jak se dostaneme k realitě, ale venku budu skutečně bojovat o život, takže nějaké expertní a složité techniky a kombinace asi úplně používat nebudu. Většina soubojů na ulici je o několika úderech (pokud se nebavíme o úpolové stránce), takže nám bohatě stačí si zvyknout na jiné vnímání vzdálenost a použít úder více rychlostně než silově jako většinou v kyokushinu. To znamená, že trénink kyokushinu je pro použití venku zcela dostatečný.
Jednou z nevýhod může být například absence tréninku boje například proti noži, tyči apod, ale v takových případech je prioritou č. 1 utéct, což dosvědčí úplně každý, kdo se sebeobranou alespoň trochu zabývá.
Naopak oproti jiným máme jednu výhodu, a tou je, že jsme zvyklí bojovat bez rukavic. Umíme pěst správně zatnout, víme jakou částí ruky udeřit a hlavně máme zápěstí, které je zvyklé držet ruku správně bez bandáží a rukavic, které drží zápěstí (boxerské i na MMA), takže mnohem lépe předejdeme zraněním ruky.
Shrnutím je, že kyokushin má oproti jiným bojovým sportů/uměním a systémům sebeobrany chyby, ale také výhody a při součtu je kyokushin bezpochyby vhodný a zcela dostatečný na to, abychom se o sebe byli venku schopni postarat, pokud to vůbec jde.